Obecně se zařazuje do otázek nepravých, a to ↗podivových otázek, viz např. ✍SČ (1998:465). Má formu ↗doplňovací tázací věty, ale vyjadřuje spíše obdivování něčeho n. údiv ze strany mluvčího než otázkovost, a ilokučně tedy patří k mluvním aktům expresivním (✍Sadock & Zwicky, 1985; ✍Michaelis, 2001): Mluvčí předpokládá, že vyjádřená propozice je platná a známá také posluchači, a informuje posluchače o tom, že tato propozice platí do nějaké nečekané, extrémní míry. Věta Jak je tu krásně! (✍SČ, 1998:466) tedy má presupozici „Je tady do určité míry m krásně“ a sděluje, že m nabírá extrémní hodnotu. ✍Grimshaw(ová) (1979) diskutuje e.o. jako vedlejší věty a ukazuje, že se vyskytují jen pod ↗faktovými predikáty: Je neuvěřitelné, co se z našeho města stalo; protože ↗zjišťovací tázací věty jsou nefaktové, jsou v této pozici vyloučeny: *Je neuvěřitelné, jestli se někdo ozval; viz ✍Grimshaw(ová) (1979), ✍Michaelis (2001:1042). Selekce větného komplementu tady patrně záleží jak na kategoriálních, tak na sémantických / pragmatických vlastnostech („rys E“ u ✍Grimshaw(ové), 1979). Jak ale ukázal ✍Abels (2004), zákaz zjišťovacích interogativů pod predikáty překvapení lze odvodit na základě tázací sémantiky jako rozpor mezi pravidelnými presupozicemi, takže není třeba (a ani není žádoucí) připouštět zvláštní sémantický typ e.o. Přesto je třeba uznat, že některé samostatné e.o. v různých jaz. (nikoli však v č.) mají specifické formální vlastnosti, jako např. chybění inverze slovesa v angl.: How very tall Mary is!, exklamativní částice (✍Michaelis, 2001:1045) n. zvláštní intonaci (tzv. IK-5 v ruštině, viz ✍Bryzgunova, 1980).